Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O tom, že Viktor Smolski je mimořádný kytarista a skladatel, není jistě nejpozději od dob jeho fungování v německé kovové legendě RAGE pochyb. Však také metalová veřejnost po rozchodu původem běloruského umělce s Peterem „Peaveym“ Wagnerem bedlivě sledovala sekerníkovy další kroky a jistě ocenila invenčně i jinak velmi slušné debutní album „Tsar“ jeho projektu ALMANAC, do nějž přivábil i zpěváky Davida Readmana (jinak PINK CREAM 69), Andyho B. Francka (BRAINSTORM, mimochodem aktuálně oznamujícího odchod a soustředění se jen na práci u mateřského souboru) a Jeannette Marchewku (LINGUA MORTIS ORCHESTRA).
Album vedené v duchu moderního melodického heavy metalu, často s poměrně nosnými melodiemi, (jak jinak než) výstavními sóly, drobnou špetkou té symfonie a dovedností sem tam přitlačit na riffovou pilu. Ne, návod, podle nějž Smolski postupoval, rozhodně nebyl nijak zvlášť originální, ale rozhodně fungoval, samozřejmě především díky jeho schopnosti napsat poutavé skladby, vymyslet jim trochu „jiný“ koncept a vsadit na více zkušených pěveckých hrdel.
A to samé v bledě modrém se prakticky odehrává i na následníku vzpomínaného debutu, albu „Kingslayer“, jež spatřilo světlo světa na sklonku roku 2017, a věnuje se, jak už jeho název napovídá, královským smrtím, vraždám a sebevraždám. Smolski se na něm ovšem zdaleka neopisuje, nýbrž jen dále rozvíjí, inspiruje a spolu s tím přináší i další porci poměrně zvučně a sebevědomě znějícího metalu, jemuž je nade vše výrazný nápad spolu s bohatou produkcí. V tomto směru jsme na nahrávce svědky vlastně celých deseti nových a výborných skladeb, jimiž jako živá voda (snad ještě více než na debutu) prorůstají působivé klávesy a velmi jiskřivá kytaristova šestistrunná rutina. Album po celou jeho hrací dobu kvete a rozkvétá jako do detailu vykovaná ocelová růže, jejíž trny vám s každým dalším píchnutím vženou do žil řádnou porci adrenalinu.
Nabízí se zde vlastně všechny průvodní znaky Smolského kovové tvorby, od poněkud netradičních, i když autorsky jistě snadno „definovatelných“ riffů (úvodní „Regicide“), přes razantní rytmy a tempa („Children Of The Sacred Path“, „Red Flag“), až po velmi výrazné, až vzrušivě načančané melodické motivy („Losing My Mind“, „Headstrong“ nebo „Guilty As Charged“ s úžasným dvojhlasem obou pěvců v refrénu). Až by se dalo ještě jednou zdůraznit, že od albové prvotiny (v tom dobrém slova smyslu) se toho opravdu moc nezměnilo.
Jedna změna se však mezi oběma nahrávkami přece jen odehrála (tady mi dovolte malou odbočku), totiž došlo k výměně kompletní rytmiky. A zatímco jméno nového baskytaristy nám toho asi mnoho nenapoví, u bubeníka by to mohlo být poněkud jinak. Schválně, komu při vyslovení jména Athanasios „Zacky“ Tsoukas naskočí jeho dávné fungování v německé kapele ATTACK a zejména výkon, který předvedl ve skladbě „Tsoukata“ alias variaci na Bachovu „Tokátu a fugu d moll“?
Ale zpět k hlavnímu tématu. Ostrov jistoty v dnešním téměř nepřehledném oceánu heavy metalu, tak by si klidně mohl nechat říkat i Viktor Smolski, o němž už jsme si hned na začátku říkali, že je mimořádný kytarista a skladatel. Je a album „Kingslayer“ to znovu dokazuje.
1. Regicide
2. Children Of The Sacred Path
3. Guilty As Charged
4. Hail To The King
5. Losing My Mind
6. Kingslayer
7. Kingdom Of The Blind
8. Headstrong
9. Last Farewell
10. Red Flag
Osobně z toho taky nejsem vodvařenej a beru to jako takovou dobře udělanou, příjemnou jednohubku.
Ostatně klip ke skladbě Tsar z minulýho alba je šílenej vopruz a žádnej novější klip jsem neviděl.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.